Zkusme změnit svůj postoj ke Kristu a k druhým
Sk 18,23-28
Jan 16,23-28
Sobota po 6. neděli velikonoční
„O cokoli budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám… dosud jste o nic neprosili ve jménu mém. Proste a dostanete, aby se vaše radost naplnila…“
Tato slova se nám nemusí zdát být pravdivá a aktuální – copak jsme tolikrát Boha ve jménu celé Trojice, (vždyť už naše samotné pokřižování je vzýváním celé Trojice, tedy i jména Ježíšova) – nikdy nežádali? Určitě ano, tak proč máme pocit, že tento Kristův příslib jaksi nefunguje? Prosíme přece tak často ve jménu Ježíše a následující slova: „Proste a dostanete, aby se vaše radost naplnila“, se nám zdají být nevyslyšena, nenaplněna. Pro pochopení tohoto, nepochybně pravdivého Kristova příslibu – vždyť Ježíš nikdy nemluví „jen tak do větru“- je třeba si uvědomit, kdy tato slova říká. Dávno předtím, než se setkají s Ježíšem Zmrtvýchvstalým a později Nanebevstoupivším; než zažijí na vlastní kůži účinky žáru Ducha svatého. Ježíš tento příslib vyslovuje dříve, než jej mohou učedníci v plnosti pochopit. Oni proto, že se ještě nenaplnil čas, kdy poznají a pochopí. A v našem případě? Dnes, kdy se nám spousta věcí zdají samozřejmými a zvěst o Ježíši, pro nás Ukřižovaném, se stala mnohdy jen vyčpělou katechismovou příručkou? Z tradiční, zvykové víry, se ještě zázraky nedějí. Co, když jsme prostor pro osobní, intenzivní život s Kristem možná zaplnili spoustou zvykových modliteb. Životem sice věřících, ale bez náboje a obsahu; životem, v němž chybí osobní, intenzivní prožitek Boží a Kristovy přítomnosti. Vždyť i ty naše prosby jsou často jen takové povrchní, mnohdy si přejeme, aby Ježíš pro nás učinil to či ono, co se vztahuje jen na vnější život a neprosíme o to podstatné. O proměnu našeho života, o jeho skutečné naplnění v touze po Kristu, po Jeho přítomnosti: a to nejen na našich oltářích, ve svatostáncích kostelů, ale především ve svatostánku našeho srdce. Možná právě proto Ježíš nemůže naše prosby splnit, protože - jednak nejsou v souladu s Jeho vůlí - a neprocházejí naším srdcem, není v nich oheň lásky a touhy. Úmyslně mluvím o ohni, vždyť máme před sebou slavnost Seslání Ducha sv., ke které oheň a plameny Ducha neodmyslitelně patří. (Je přece třeba nejprve hořet, abychom mohli zapalovat, tomu rozumíme, ale hoříme skutečně?) Vystavěli jsme Ježíši v našich srdcích oltář, na němž bychom obětovali své prázdné touhy, své sobectví, svou pýchu? Ježíš není automat na vyplnění našich proseb. Je Bůh, Boží Syn, který nám dává všechno, co potřebujeme, ale je třeba prosit – a především žít – v duchu a v pravdě! A právě tady je, domnívám se, kámen úrazu. My více žijeme pod diktátem tohoto světa, dobrovolně otročíme názorům a přáním druhých, a Boha, Boží vůli nehledáme. Proto jsou naše prosby nevyslyšeny, protože nejsou v souladu s Boží vůlí. Já jsem, odpusťte mi tu naivitu, přesvědčen, že slova o vyslyšení všech modliteb ve jménu Ježíšově stále platí! Ale prosíme skutečně v Jeho, Ježíšově jménu? A prosíme o to, co se shoduje s Jeho, Boží vůlí?
Moji milí, i my bychom potřebovali takovou školu, jaké se dostalo onomu horlivému Apollovi z prvého čtení. Byl horlivý, tj. hořel pro Ježíše, ale ještě neprošel jeho křtem, křtem vody a Ducha. A proto si jej vzali do parády, do školy praktického a hlavně žitého křesťanství, manželé Priscilla a Akvila a vyučili jej v tom, co dosud neznal. A on potom mohl svým kázáním zapalovat srdce dalších křesťanů pro Kristovo jméno. A nepochybně i v jeho jménu konat zázraky. My, i když nejsme nikterak hluboce ve víře vzdělaní, přesto mnohé o Kristu, o víře, o modlitbě víme. Ale žijeme podle Božích přikázání? A zejména podle prvního a největšího přikázání lásky? Žijeme horlivě jako první křesťané? Hoříme touhou po spáse duší? O tom, aby Kristovo jméno bylo drahé všem kolem nás? Myslím, že právě naše vlažnost, povrchnost a zvykovost je důvodem, proč Ježíš zůstává jakoby hluchý k našim modlitbám. Zkusme změnit nejprve svůj postoj ke Kristu, k Bohu, k modlitbě a také k těm, kdo jsou kolem nás; prosme o dary Ducha sv. o vedení Boží vůlí v našem životě a pak, troufám si tvrdit, se změní i naše prosby, protože půjdou k podstatě a Ježíš, Boží Syn, naše prosby splní. Nechtějme nacpat Krista, potažmo samého Boha, do našich představ. Nechtějme měnit ty kolem nás. Změňme svůj vztah k Bohu, ke Kristu, ke svým bližním a ono se určitě něco podstatného v našem životě změní! A budou se plnit i naše nejskrytější prosby. Protože budou sjednoceny s tím, co si přeje Kristus a Jeho i náš nebeský Otec.
Jiří Vojtěch Černý
