Zlo se zakoření v našem srdci - když mu to dovolíme
Dt 4,1-8
Mk 7,1-23
22. neděle v mezidobí
Všechno, i nejvznešenější ideje, je možné překroutit, relativizovat, obrátit proti člověku. Snad první, ukázkový příklad najdeme už v ráji, kde satan v podobě hada, zpochybňuje Hospodinova slova. Eva v dobré víře Boha „obhajuje“ a Boží příkaz překroutí ve všezahrnující zákaz – a malér je na světě. Rovněž zákoníci, farizeové a kněží v době Ježíšově, se staví do role obhájců a hlasatelů Božího zákona a ve své pýše a horlivosti jej obrátí proti člověku. Z Božích příkazů pro člověka udělají zákazy proti člověku. K Božímu příkazu o zachování čistoty – vyznání a obřadů, přidají spoustu, pouze lidských příkazů, a spoutají lidi okovy úzkostlivého až nesmyslného dodržování lidských tradic, které stojí proti smyslu Božího zákona. Ježíš proti nim nevystupuje, ale když se jej snaží, nepřímo, skrze jeho učedníky, obvinit z nedodržování Božích příkazů, nekompromisně odhalí jejich pokrytectví. „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními. Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ Ježíš se ve své řeči odvolává na proroka Izaiáše, lekcionář nám nabízí odkaz na text z 5. knihy Mojžíšovy. Ta je (pro přiblížení) pozdní redakcí prvé a druhé knihy Mojžíšovy, je jakýmsi shrnutím prvních knih Zákona. My jsme mohli zaslechnout slova, vložená Mojžíšovi do úst, která vyzývají nejen k zachovávání Zákona, ale – a o to dneska půjde: o neměnnosti, o zákazu redukovat či rozšiřovat původní Boží přikázání. Jak je věta: „Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina!“ vpravdě prorocká a nadčasová. Nic nepřidáte, nic neuberete! Zákoníci a farizeové, se prezentují jako odborníci na Boží zákon, jako ctitelé a spravedliví vyznavači Zákona – a ve jménu své okázalé zbožnosti a horlivosti pro Zákon se dopouštějí právě toho, že Boží literu Zákona překrucují. Tedy činí právě to, před čím varoval Mojžíš: „nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji a nic z toho neuberete“. V evangeliu jde o to, že: „učedníci se nechovají podle podání předků a jedí obřadně nečistýma rukama“.
Farizeové a učitelé Zákona jdou na Ježíše nepřímo, skrze jeho učedníky – ne co ty děláš, ale co nedělají oni. Ty Ježíši, který se stavíš do role Mistra, jsi za ně odpovědný, proč oni neplní ustanovení zákona. Jenomže – v Zákoně nic o omývání rukou, nádob, lehátek není. Tam je výzva k čistotě smýšlení a srdce. Ono podání předků je náboženská tradice, která byla k Božím přikázáním přidána člověkem. Která je v rozporu s Božími záměry, které s člověkem má. Hospodin stvořil člověka svobodného, který bude dodržovat Boží zákony, které mu Bůh dal, ne proto, aby jej zotročil, ale aby jej chránil. Aby ho mohl chválit s čistým srdcem a sloužil mu z lásky. Farizeové a zákoníci udělali z Božího zákona snůšku všech možných zákazů a příkazů, které si mnohdy i protiřečily a lidi spoutávaly a znesvobodňovaly.
Ježíš tuto „kausu“ použije k dalšímu poučení svých posluchačů – a tím i nás: „Slyšte mě, všichni, a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí vychází vše zlé, co člověka poskvrňuje!“ Nic vnějšího, ať dobré, či zlé, nemůže samo o sobě člověka poškodit, avšak to, jak se k okolnostem života, k vnějším skutečnostem postaví – zda se zlu podřídí a dobré (zpravidla náročné) odmítne, to rozhoduje. Kořen zla není v těch druhých, v okolnostech, ani ve společenském systému (byť by to byla i zločinná diktatura) ale vždy a pouze v tom, co je v nitru člověka, v jeho srdci, citech, myšlenkách, postojích, skutcích. Nic vnějšího, jen my sami rozhodujeme, zda budeme žít v pravdě a jednat spravedlivě a s milosrdenstvím, či se podřídíme všudypřítomnému a podbízejícímu se zlu, ať už se, (a ono často a rádo) maskuje navenek jako dobro. Když kdokoli dělá něco „pro naše dobro“, když politici slibují nesplnitelné, když jsme nuceni dělat něco v zájmu jiného něčeho – je třeba vždy zpozornit. Kolik podnětů, názorů, požadavků, nabídek se nám „svět“ neustále podsouvá. V jakých, a ne vždy důstojných a čestných, podmínkách musíme žít; jaké prostředí nás obklopuje – ano, to všechno nás ovlivňuje, ale garantem našeho jednání, smýšlení jsme pouze my, naše svědomí. Nic vnějšího. Jsme to my, a jedině my sami, kdo rozhoduje o tom, „co z nás vychází“. Žádní soudobí farizeové nám nebudou moci vnutit své pokřivené a pokrytecké zákony a přikázání, když neprojdou sítem našeho srdce, rozumu a svědomí. Snad, domnívám se, nám tohle chtěl Ježíš říci. Kořen zla není tam někde venku, mimo nás. Zlo se zakoření v našem srdci – když mu to dovolíme. A zda to dovolíme, je jen a jen na nás.
Jiří Vojtěch Černý
