Změnit své smýšlení a jednání - to je „povinný program“ pro každého věřícího
Ez 18,25-28
Flp 2,1-5 kr.verze
Mt 21,28-32
26. neděle v mezidobí
Možno říci, že jak starozákonní text, tak i evangelium mají (což je ostatně i úmysl jejich výběru) společné téma – a tím je dnes osob-ní zodpovědnost za své jednání, rozhodnutí, ale také, nesení dů-sledků za chybná, či dokonce úmyslně špatná, rozhodnutí.
Nevím jak vás, ale mne doslova trhají uši slova pošetilých a ublí-žených exulantů v Babylóně, která jsme slyšeli u proroka Ezechiela. Mám na mysli ono tvrzení: „Pán nejedná správně!“ Copak by Bůh, Ten, který vše stvořil; který je absolutní pravda a spravedlnost, mohl jednat nesprávně?! Nespravedlivě? To je holý nesmysl, a přesto tato slova, vážně míněná, skutečně zazněla. Jimi si Izraelité, stejně jako všichni lidé, to je všelidský jev – omlouvají důsledky svého nedobrého jednání a hledají viníka. A než by se rozpomenuli, (než by učinili historicky správnou a objektivní anamnézu - anamnésis=rozpomínat se) na pošetilost, slepotu a hluchotu svou i svých předků, kteří neuposlechli Hospodina a jeho mluvčí – proroky, raději viní ze své neblahé situace samého Boha! Přitom to, že jsou vyhnanci v Babylóně, je neblahý důsledek jejich jednání; oni si však raději najdou společného viníka, který za vše může. „Pán nejedná správně!“ A pro dokreslení přidejme ještě další výtku na Boží adresu: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby!“ Ano, oni, chudáčci, trpí za viny jejich předků a Hospodin je nespravedlivě trestá za viny, které přeci nespácha-li…!
Pán ovšem nenechá tato pošetilá a krátkozraká slova bez odpo-vědi. Tu vkládá do úst proroku Ezechielovi. Cituji: „Říkáte: Pán nejedná správně! Slyšte tedy, izraelský dome! Je to moje jednání, které není správné, nebo spíše vaše…?“ Nespokojenost, reptání a kritiku Hospodina, obrací prorok Ezechiel správným směrem. Není to Bůh, Hospodin, který je vinen vaší situací. Nejsou to v posledku ani vaši předci. Ale jste to vy sami, kteří jste zodpovědní za svou situaci! Ano, vy sami nesete následky svého jednání! Avšak nebyl by to milosrdný Hospodin, kdyby vzápětí nenabídl řešení: „jestliže spravedlivý opustí svou spra-vedlnost, zemře za svou nepravost, ALE, jestliže se zločinec ob-rátí od svých zlých skutků a bude jednat podle práva a sprave-dlnosti, sám sebe zachrání…“
Jinými slovy: každý je odpovědný za své skutky a jednání a ni-kdo se nemůže spoléhat na to, že si to své, spravedlivé, už odpracoval a zasloužil. Bůh odplácí každému podle jeho skutků a co víc, každému dává šanci k nápravě, k obrácení. Tomu, kdo zanechá svých špatných cest a vrátí se na cestu práva, sprave-dlnosti a synovskému vztahu k Bohu, tomu vše odpustí a toho zachrání.
Ve stejném duchu pak mluví i Boží Syn. Ten neoslovuje toliko řadové hříšníky (jimiž jsme my všichni), ale svá slova, svůj příklad jak plnit Otcovu vůli a tím jednat spravedlivě a dobře, předkládá velekněžím a starším lidu. Jsou to slova neméně zásadní, jako Ezechielova, přesto však mají poněkud jiný význam a dopad.
Opět je zde správné a nesprávné; spravedlivé a nespravedlivé jednání. „Jeden člověk měl dva syny …“ oběma adresuje stejnou výzvu, ale každý reaguje jinak. Prvý neochotně, dokonce odmítavě, ale upřímně: „Mně se nechce.“ Pak ale přijde ke slovu jeho svědomí, jeho láska k otci a on jde a pracuje na otcově vinici. Druhý, naoko vzorný a ochotný, jeho odpověď: „Ano, pane“, ale skutek žádný. Přetvářka, lež, neupřímnost. „Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“
Správná odpověď je navýsost jasná: „Přece ten první!“– ten který, sice neochotně, ale vykonal Otcovu vůli. Teprve vzápětí, po dalších Kristových slovech, dochází velekněžím, že svou odpovědí ukázali sami na sebe, jakožto na nezdárné a nespra-vedlivé Otcovy syny. To když Ježíš pronese ono provokující a neslýchané tvrzení: „Celníci a nevěstky vás předcházejí do Bo-žího království!“ Tohle si dovoluje říci jim! Spravedlivým, předním mužům Zákona; jim!, morálním a společenským auto-ritám! Srovnávat je s hříšníky, celníky a nevěstkami a dokonce je klást do popředí! Jenomže, těžko mohou otevřeně oponovat. Vždyť všichni, oni - přední muži, stejně jako opovrhovaní hříš-níci, přijímali Janův křest pokání. Všichni slyšeli Janova slova o nutnosti obrácení. O změně postojů. O pýše, která přivádí pád; o neužitečných plevách; o sekeře přiložené ke kořeni. A také o milovaném Božím Synu, kterého je třeba poslouchat. Kdo si vzal jeho slova k srdci? Kdo změnil své jednání? Kdo splnil Otcovu vůli? Nevěstky, které zanechaly svého pochybného řemesla. Celníci, kteří přestali okrádat druhé. Vojáci, kteří přestali bezdůvodně páchat násilí a spokojili se se svým žoldem. Ti poslední, ti outsideři a veřejně opovrhovaní hříšníci, ti uvěřili! Ti se změnili! Začali se chovat, když ne příkladně, alespoň lidsky. A oni? Společenská a náboženská elita? Nesestoupili ze svých piedestalů, nezměnili ve svém životě, ve svém jednání nic, naprosto nic. Spíše naopak. Ještě více si zakládají na svém vyvolení a postavení; ještě s větším despektem pohlížejí na tu chátru. A ještě více jim leží v žaludku ten tesař z Nazareta, který si odváží je! učitele zákona; je! farizeje a přední z mužů, pranýřovat. Který si dovolí je! poučovat.
Obviňovat Hospodina jako to činili Izraelité v prvém čtení, je nespravedlivé, ale neosobní. Obviňovat Ježíše z buřičství a rebelie, je něco úplně jiného. Opakovaně čteme v evangeliích o farize-jích a velekněžích, že se mezi sebou umlouvali, že ho umlčí, přes-něji: že ho zabijí. Jejich předchůdci, zákoníci a velekněží, umlčovali a zabíjeli proroky – to když jim tito, (často i proti své vůli, viz Jeremiáš) tlumočili Hospodinova slova. A tady je někdo, kdo je kritizuje, osočuje, znevažuje a neodvolává se přitom na autoritu Boží, ale rouhavě se nazývá Jeho synem. Kdo se nenechá lapit do jejich léček, kdo jim přímočaře a neúprosně strhává masky zbož-nosti a odhaluje nahotu jejich zatvrzelých srdcí. Kdo se před nimi nejen nesklání a nerespektuje jejich významné postavení, ale kdo je otevřeně a nesmlouvavě kritizuje; a kdo se přitom bratříčkuje s chátrou a je! přehlíží, dokonce svými nevyvratitelnými argu-menty zesměšňuje.
Škoda, že většina z nich už nemohla číst slova sv. Pavla, která jsme dnes také slyšeli: „Nic nedělejte z hašteřivosti, nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám… Nikdo z vás ať nehledí na svůj prospěch, ale i na prospěch druhých.“ Tato slova psal Šavel z Tarsu, také farizej, také zákoník. Ale on se, díky oslnivému Kristovu světlu, obrátil. On v Krista uvěřil. On jej následoval.
Ježíš zajisté nežádal ani po současných zákonících – a nežádá ani od nás, také mnohdy zaslepených svou zbožností a spravedlností, tak radikální obrácení, jako u sv. Pavla. Ale žádá, to, co snadno vyčteme z evangelia: „Naslouchat (slovům Písma), uvěřit, obrátit se a změnit své smýšlení a jednání“ - to je „povinný program“ pro každého věřícího, ať Žida, tak křesťana – a tudíž i pro každého z nás. A kdo z nás může o sobě s jistotou říci, že plní – ochotně a rád, Boží vůli? Že bere vážně výzvu svého Pána: „jdi pracovat na mou vinici“. Pán nás neměří pomýleným metrem farizeů a zákoníků. Hledí na nás s láskou, i když nejsme o nic menšími hříšníky, než byli oni celníci a nevěstky své doby. Avšak proto, že jsme uvěřili, že usilujeme o to být lepšími lidmi (alespoň to předpokládám), postrkuje nás směrem k Božímu království.
K přijetí za Boží děti a Kristovy přátele, nepotřebujeme žádné vnější odznaky moci, žádné posty a kdovíjaké postavení. Naší vizitkou ať je živá víra, nasazení pro druhé a pro Krista. A láska. (Nic víc a nic míň.)
Jiří Vojtěch Černý
