Znamení kříže

Žid 1,1-6

Pondělí 1. týdne

Je po vánoční době, a my vstupujeme do doby všední. Ale, řekněte sami, copak je a může být nějaká doba všední. Zajisté, každý den není svátek, ale každý den je Božím darem a velkolepou možností z něho udělat den naplněný a nevšední. Třeba takovou maličkostí, že někomu dám darem kousíček úsměvu, jindy se přemohu a spolknu jedovaté slůvko, které se mi dere na jazyk… Zkrátka každý den nemůže být svátkem, ale každý den může být krásný. A to zaleží jen a jen na nás.

Každý den je pro nás dnem, kdy se setkáváme s Bohem. Cožpak modlitba není rozhovorem duše s Bohem? Na rozhovor musí být vždycky dva. Bůh je nám kdykoli k dispozici, to jenom my máme pořád něco strašně důležitého na práci, a na Boha nám potom jaksi nezbývá čas.

Dnešní den jsme poprvé otevřeli list Židům. A v něm nás, hned na prvních řádcích, autor ujišťuje o tom, že „Bůh k nám ustavičně promlouvá skrze svého Syna.“

To jsme přece už slyšeli tolikrát a nadto, spojitost mezi Bohem Otcem a Ježíšem, jeho Synem, je nám jasná a samozřejmá. Nebylo tomu ale tak u adresátů tohoto listu. Byl určen křesťanům, pocházejícím ze židovství a ti se s mnoha novými skutečnostmi a pohledy na Božího Syna, těžko vyrovnávali. Tato, ne nepočetná skupina nových křesťanů, byla ještě svázána mnoha pouty s judaismem, v němž přirozeně vyrůstala a svoji názorovou „pupeční šňůru“ s židovským Zákonem a chrámem stále ještě nepřestřihla. Proto potřebují ve svém duchovním růstu svým způsobem daleko větší pozornost a péči, než třeba křesťané z pohanství, kteří nemají věroučná pouta s předchozím pohanstvím.

Autora tohoto listu neznáme, ale musel to být muž velmi vzdělaný, který byl mimořádným znalcem Písma a psal, ze všech novozákonních autorů, nejkrásnější řečtinou. List je dosti pozdní, byl napsán až koncem 1. století. Celý je v podstatě jedním velkým „kázáním“; má strukturu a charakter promluvy, výkladu, a jeho účelem je napomenutí křesťanů ze židovství, kteří mají větší obtíže splynout s novou křesťanskou vírou, než ostatní křesťané.

Začíná myšlenkou, že celé dějiny spásy jsou vlastně dějinami Boží řeči, pronesené k jeho lidu. Nejprve prostřednictvím mnoha proroků a završené promluvou, slovem samého Slova. Avšak, to, že Bůh promluvil skrze svého Syna, není jen jakýmsi pokračováním toho, co se stalo kdysi ve SZ, ale je to cosi nového, nepřekonatelného a definitivního. Boží Slovo zaznívá v tom, který je sám Boží Syn! Nemluví tak jako kdysi proroci v dějinách, ale mluví tak, že je zřejmé, že nastává úplně nová fáze dějin spásy. Od nynějška je už všechen čas, časem posledním, protože v tomto čase je možné prožívat Boží spásu, spásu, takříkajíc, s definitivní platností.

Autor pak stručně, ale velmi obsažně definuje, kdo je vlastně Boží Syn: „On je dědicem všeho, celého Stvoření. Je také odlesk Boží slávy a výrazná podoba jeho podstaty. A sedí na výsostech, po Boží pravici, povýšen nad anděly…“ Každé toto přirovnání je hlubokou teologickou pravdou, která by si zasloužila vlastní výklad. My se dnes smiřme se závěrem, ke kterému, myslím, chtěl autor dospět. A to: „Nelze křesťansky mluvit o Bohu jinak, než že mluvíme současně také o Jeho Synu. Mezi Bohem Otcem a Jeho Synem, je nejužší bytostný vztah, ba co víc, tatáž podstata.“

Jak jsem se zmínil na začátku, ono pro nás dnes, dědice dvoutisíciletého křesťanství, nejde o nic nového - vždyť v každém znamení kříže, na konci každé modlitby, pravdu jednoty Otce se Synem a Duchem svatým deklarujeme. Přijde nám to samozřejmé, že vyznáváme trinitární podstatu Boha. Ale list Židům byl psán v době, kdy se nauka církve teprve bolestně rodila k životu v myslích a ve víře prvních křesťanů. A kdy přijmout tuto skutečnost, tak odlišnou od víry v jediného Boha Stvořitele, bylo pro křesťany ze židovství velmi těžké. Důležité je, že to (i zásluhou listu Židům) dokázali.

Jiří Vojtěch Černý