Znovu a znovu nám dává šanci

Ex 2,1-15

Lk 13,1-9

3. neděle postní

Na úpatí Sinaje, z keře, který, ač hoří, přece není stravován plamenem - což je spíše znamením, které mělo přilákat Mojžíšovu pozornost - se ozve SLOVO, které je svaté pro všechny Židy – dokonce tak svaté, že jej z posvátné úcty ani nevysloví, ale raději opíší – tedy: na úpatí Sinaje zazní k Mojžíši nejprve výzva, která svou, až nereálnou náročností Mojžíše vyděsí a pak, Bůh pronese, lépe zjeví, své jméno. Ono hebrejské „jhvh“ – „Jahve“ s nepřeložitelným a nepochopitelným: „jsem, který jsem“ To je vrchol Božího sebezjevení; to je nerozluštěné tajemství, které nedá teologům spát. (Lze jej chápat negativně, jako vymezení se vůči ostatním bohům a bůžkům, jak egyptským, tak nomádským, které Mojžíš díky výchově na faraonově dvoře i pobývání uprostřed Midjanitů na poušti, znal; jednak pozitivně – já jsem, byl jsem a budu, budu navždy, se svým národem; vždyť jsem bohem Abrahámovým, Izákovým i Jákobovým, a jsem i Bohem tvým a tvého lidu a budu s ním navěky. Oni pocítí moje bytí, moji přítomnost uprostřed sebe, až je, pomocí divů a zázraků vyvedu z egyptského otroctví do svobody zaslíbené země.)

Boží jméno je potvrzením autority, s níž má Mojžíš vyvést nevděčný a věčně nespokojený lid z egyptského otroctví. „Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův … Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek; ano, znám jejich bolesti. Proti jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem …“ A Mojžíš? Ale, já, když přijdu k synům Izraele, o koho, o čí autoritu se mám opřít? Čím jménem mám mluvit a jednat? „Tak řekneš synům Izraele: „Ten, který jest, posílá, mě k vám.“ A je zde JMÉNO přesahující vše, co je, bylo a bude! „Já, který jsem – ten, který je …“ Nebudu se pokoušet tento výraz vysvětlit. Prostě, sama existence, samo nejvyšší jsoucno, ono „BÝT“ zjevuje své nepochopitelné jméno. Důležité v tuto chvíli - pro Mojžíše zcela určitě, je ta skutečnost, že Boží sebezjevení je spojeno s posláním, s úkolem, který zdánlivě přesahuje lidské možnosti. „Tak řekneš synům Izraele: Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův, posílá mne k vám! To je moje jméno na věky, to je můj název pro všechna pokolení.“ Jinými slovy: „půjdeš k synům Izraele i k faraonovi a mým jménem budeš jednat, mým jménem se budeš dožadovat nápravy a ve jménu mém ji také zjednáš. Zaštítěn mým jménem, mým bytím a mými zázraky vyvedeš můj lid z Egypta …“ Nemůžeme se divit Mojžíšovi, že je tváří tvář Božímu slovu i takovému úkolu váhá, hledá výmluvy, bojí se vzít na svá bedra takový úkol. Být nejen božím mluvčím, ale i vykonavatelem jeho vůle, jeho moci. Důležité je, (což je zaznamenáno v dalším textu) že ač s váháním, rozpaky, co víc, nerad a jakoby Bohem donucen, se ujme své dějinné úlohy. Být tím, kdo vyvede své nevěrné a věčně reptající soukmenovce nejen z Egypta, ale dovede je až na práh země zaslíbené. (Mojžíš sehraje v dějinách Izraele zásadní úlohu a jsem přesvědčen, že ji mohl sehrát jen díky tomuto setkání a v síle Hospodinova jména.) Toho Hospodina, který je, jak jsme četli (zpívali) v žalmu: „Milosrdný a milostivý.“

Tohoto milosrdného Boha nám představuje i Ježíš v evangeliu, který jej ztotožňuje s majitelem vinice, na níž stojí neplodný fíkovník. (Obraz neobráceného, nevěrného Izraele.) Ježíš se přimlouvá za tento neplodný strom - neobrácený národ, ať mu dá Bůh ještě šanci a jemu, Ježíši, čas, aby jej mohl okopat, pohnojit. Tj. vybavit potřebnými milostmi a poznáním a přivést jej k obrácení, aby, dosud jalový, mohl přinést kýžené ovoce.

OBRÁCENÍ je klíčovým slovem - doby postní i dnešního evangelního úryvku. Tak, jako nebyl příčinou smrti oněch nešťastných Galilejců, které zabil Pilát, či nešťastníků, na něž se zřítila věž v Siloe, jejich hřích a Boží trest; stejně tak nejsou Božím trestem všechny přírodní katastrofy, teroristické útoky a krvavé převraty po celém světě. Nestojí za nimi neústupný trestající Bůh, ale naše lidská pýcha, tvrdost našich srdcí, naše sobectví a snaha brát Boží spravedlnost do svých rukou. Je tak svůdné ukázat na ty druhé a říci: mohou si za to sami. To, co se jim zlého stalo, je trest za jejich, kdovíjaké, hříchy. Je tak snadné posadit Boha na soudcovskou stolici, nebo ještě lépe, posadit ho rovnou spolu s těmi druhými: zlými, nedobrými, nepoctivými atd., na lavici obžalovaných.

Ježíš v evangeliu třikrát zdůrazňuje, že příčinou všeho zla - minulého i budoucího, je to, zda se lidé obrátí, či nikoli. „Když se neobrátíte, všichni podobně zahynete …“ Nejspíš na nás nespadne žádná věž, ani nás nepobijí nějací šílenci, ale - hrozba Božího hněvu nad námi visí stejně, jako pověstný Damoklův meč. Neobrátíme-li se! Nezměníme-li své smýšlení a jednání! Neobrátíme-li se s dětskou důvěřivostí k Bohu Otci! My, dospěle sebevědomí a přitom neobrácení, setrvávající ve svých hříších bez lítosti a jejich vyznání. Nemilosrdní a neústupní k druhým, netolerantní a nepřející. Zapšklí, a vynášející své soudy – samozřejmě, nad těmi druhými a zavírající oči nad vlastními hříchy. Takoví jsme my – stejní jako onen jalový fíkovník. Potřebujeme, tolik potřebujeme ono okopání Kristovou motykou a pohnojení jeho slovem a milosrdnou láskou. Je jen na nás, zda si připustíme, že tento božský pěstební zásah potřebujeme, nebo si dál budeme zahnívat ve své přízemnosti, poukazujíce na ty druhé a ze všeho zla kolem nás viníce samozřejmě je a, v neposlední řadě, i nespravedlivého Boha.

Neplodný fíkovník je varováním. Nebudeme-li přinášet ve svém životě dobré plody, budeme-li jalovými, nanicovatými sebestřednými sobci bez užitku, bez lásky, bez schopnosti se obětovat; pak i nám hrozí, že nás Hospodin nechá vykopat. Bůh s námi má nesmírnou trpělivost. Znovu a znovu nám dává šanci. Ježíš, jako ten nejpečlivější zahradník nás neustále zalévá, kypří, okopává; piplá se s námi. Ale nejde to do nekonečna. Pokud nezačneme vydávat plody, pokud se ani přes všechnu Boží péči neobrátíme, nezbude, obrazně řečeno, než aby Bůh vzal do ruky sekeru nebo rýč, a s lítostí sice, přímo s bolestí, (to proto, že nás miluje) nás z Boží zahrady, plné slunce Jeho lásky, nevykopl na smetiště věčného stínu.

Jiří Vojtěch Černý