Znovu uvěřit

Sk 2,42-47

Jan 20,19-31

2. neděle velikonoční

Popis života první křesťanské obce z prvého čtení, mi připomněl příběh z kraje osmdesátých let minulého století. V jednom z ústavů sociální péče v severních Čechách pracovaly řeholní sestry. A, jak jinak, velice se o ně zajímala Státní bezpečnost. Jedna ze sester, která v ústavu pracovala coby vrchní sestra, byla opět u jednoho z výslechů, a tam se jí pokoušeli zlomit „po dobrém“. Něco na způsob: „Sestro, vy pracujete v náročné službě, ostatní, zvláště staré sestry, nepracují a vy na ně doplácíte. To přece není spravedlivé …“ Ona sestra klidně odpověděla něco v tom smyslu, že: „My máme všechno společné, každá přispívá do společného rozpočtu podle svých možností, a každá dostává, co potřebuje.“  Chytlavá soudružka vyšetřovatelka se uvědoměle ohradila: „To je naše heslo!“ (Pro ne-pamětníky, komunismus razil heslo: „Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.“) „Ano, ale my ho žijeme“ odvětila ona sestra. Dnes už (naštěstí) úsměvná vzpomínka, ale komunita prvních křesťanů v Jeruzalémě, ta také tento ideál: „Všichni společně, všechno společné a každému, co potřebuje“ žila. Skutky apoštolské, jak jsme slyšeli, výstižně popisují atmosféru vzájemnosti a pospolitosti: „Všichni drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval.“ To je ideál společenství, o který usilovalo už tolik hnutí, a nikdy je nedovedlo uskutečnit. Podařilo se pouze v prvotní církvi – i když ne nadlouho; a celá staletí až doposud, se s většími či menšími úspěchy, daří žít v řeholních komunitách. Společenství majetku. Ale nejde jen o materiální statky. Aby tento ideál společenství mohl fungovat, musí stát na duchovních základech. A o těch jsme rovněž ve Skutcích apoštolských slyšeli: „Křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Každý den zůstávali svorně v chrámu…“ Společenství ve svornosti, v jednotě víry, ve společném jídle - agapé a eucharistii a v modlitbě. To je ten základ, bez kterého nelze vybudovat ideální společnost. A také pouze v dokonalé jednotě, sjednocení s Bohem i mezi sebou navzájem; v rovnocennosti (kde nikdo není vyzdvihován, povyšován ani upozaděn, ponižován) a bratrské (sesterské) lásce lze uskutečnit a žít tento ideál a čerpat z jeho plodů, jimiž v jeruzalémské komunitě prvokřesťanů bylo to, že: „prostřednictvím apoštolů se dělo mnoho divů a znamení“. Takovýto příklad vzájemné jednoty a bratrství přitahuje, strhává, a tak není divu, že: „Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a církvi“. Tolik svědectví Skutků apoštolských v prvém čtení (a možná i odpověď, proč je křesťanství, řeholní život a kněžství, tak málo, či skoro vůbec, přitažlivé. Jakoby dnešní církev, tak vzdálena tomuto ideálu jednoty a bratrské lásky, neměla čím oslovovat, co dávat za příklad …)

A pak je zde evangelium. Rovněž strhující. Apoštolové jsou, večer prvého dne; dne, kdy otevřený hrob zel prázdnotou, schovaní v domě (Kleofášově), plní strachu, že i na ně dojde řada. Že je chrámová či římská stráž, bude hledat. A tu stane uprostřed nich zmrtvýchvstalý Kristus. Žádný náhrobní kámen, žádné dveře a petlice, nemohou zabránit, aby přišel mezi své. Aby je nepozdravil a neutěšil. Jeho Pokoj vám, hebrejské Shalom otevírá jejich srdce plná strachu, nejistoty, nedůvěry, pochybností. „Pokoj vám!“ Nejprve strach, úlek, zděšení. A pak radost. Pokoj a radost – to jsou plody Kristovy přítomnosti. To je dar Velikonočního rána.

  Bude ještě chvíli trvat, než apoštolové odhodí svůj strach a naplní Kristova slova poslání: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás.“ Bez daru jeho pokoje a pomoci Ducha svatého, by nebyli sto je naplnit. A tak jim předává tolik potřebnou sílu, to když „na ně dechl (stejně jako Bůh při stvoření; i Ježíš z nich tvoří nové tělo církve) a řekl jim: Přijměte Ducha svatého.“ A jako dar Ducha odpuštění: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Oni sami musí nejprve odpustit sami sobě svoji zbabělost. Prožít zkušenost svého selhání i Otcova milosrdenství. Pak budou schopni odpouštět v moci Ducha svatého a ve jménu Ježíšově i druhým. A konat i zázraky.

Je zde ještě Tomáš. Zasloužil by si vlastní promluvu. Neviděl – neuvěřil. Můžeme se mu divit? My sami vidíme Hospodinovy divy v životě svém i bližních – a věříme? Jsme svědky tolika milostí, darů, krásy kolem sebe. Posiluje to naši víru? V duchovní rovině jsme schopni uvěřit jen v to, na co si sáhneme, co si můžeme ověřit, analyzovat, nacpat do definic. (Zatímco v materiální rovině uvěříme kdejaké reklamě, lákavé nabídce a bulvární pomluvě.) Apoštol Tomáš je neprávem nazýván „nevěřící“. Nemohl uvěřit neuvěřitelnému, se zmrtvýchvstáním neměl on, ani nikdo jiný zkušenost. Když však po týdnu před ním Pán stane, bez zaváhání, bez potřeby sáhnout si do jeho ran, zvolá své, tak osobní vyznání: „Pán můj a Bůh můj!“ Pán – (Kyrios, větší titul nemohl žádný člověk mít) a Bůh – to mluví samo za sebe. Stejně i ono přivlastňovací zájmeno „můj“. Tomášovo vyznání přesahuje rámec poznaného a poznatelného. Je vyznáním víry v Ježíše par excellence.

Možná by stála za připomenutí ještě rovina pastorální. Tomáš nemůže uvěřit, když je mimo společenství; když však je uprostřed apoštolů – tj. církve, není pro něho (i ostatní) uvěřit v Ježíše těžké. Setkání s Kristem jej zcela spontánně, bez pochybností vede k vyznání víry. A Ježíš nenechá jeho horoucí vyznání bez povšimnutí – na jeho adresu vysloví své poslední blahoslavenství: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Tato slova promlouvá Ježíš k Tomášovi, ale i my je můžeme vztáhnout na sebe. Mnohokrát ztratíme Krista, svoji cestu i svůj životní cíl, z očí. A přece, i my můžeme, ve společenství církve, v modlitbě, v Písmu a svátostech znovu uvěřit. Uvěřit, že Ježíš, ač neviděn, je stále s námi, uprostřed nás. Že pro nás, pro každého z nás, přišel a nesl kříž. A že jeho a náš (můj) Otec, nás zahrnuje svým milosrdenstvím. A to neustále. Nejen o této „neděli Božího milosrdenství.“

Jiří Vojtěch Černý