Zřeknout se své sebestřednosti

Iz 50,5-9

Mk 8,27-35

24. neděle v mezidobí

Začali jsme dnes slovy prvého čtení proroka Izaiáše o tzv. „služebníku Hospodinově“. Nejspíš vám tato slova byla povědomá – a není divu. Každoročně je slýcháme v závěru postní doby, možno říci jako přípravu na to, co se bude zakrátko tak dramaticky shodovat s reálnou postavou trpícího Božího Syna. To je téma jistě příhodné na postní rozjímání. Proč je ale zařazuje církev dnes? Nečiní tak bezdůvodně, ono koresponduje s obsahem Kristových slov v evangeliu. Slov, jimiž poprvé připouští, že On je Mesiášem. Tím, který: „bude muset hodně trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit a po třech dnech vstane z mrtvých“. A také se závěrem Ježíšovy řeči, kde je řeč o cestě následování. Cestě každého „služebníka Božího“ – ve vzdání se sebe sama, své vůle a v poslušnosti k Božímu slovu. Izaiáš říká: „Hospodin mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.“ Ani Ježíš necouvl, nesešel z cesty, na níž jej postavil Bůh.

Hospodinovým služebníkem je ten, kdo podle Izaiášových slov: „naslouchá, nezdráhá se, necouvá zpět“ z Bohem vytyčené cesty. Kdo: „nastaví svá záda i líce“ – a nemusí jít o rány bičem, daleko spíše jde o jasný, přímý postoj; o sjednocení se s Boží vůlí i za cenu toho, že poneseme mnohdy bolestné důsledky – vyloučení ze společenství (často i církve); zesměšňování; odmítnutí i těmi nejbližšími, ztrátou podpory a sympatií atd. To jsou rány současnosti: nikoli utrpení tělesné, ale duševní, duchovní i sociální. A skutečný služebník „nastaví svá záda“, nastaví i líce plivancům podlých, a jedovatým slovům pomluv a ponížení. (Ona bolí neméně, jako rány bičem. Navenek nejsou vidět, avšak zanechávají jizvy na duši.)

Zcela jinak je tomu s jiným „služebníkem“, se sv. Petrem. Ač první mezi apoštoly, první mezi služebníky (- narážím na papežský titul: „servus servorum Dei – služebník služebníků Božích), v evangeliu Petr, coby služebník, zklame.

Ona scéna z Césareje Filipovy, kde Petr, pod vlivem Ducha sv., dospívá k poznání, a veřejnému vyznání: „Ty jsi Mesiáš!“, je dostatečně známa. Rovněž také to, co následuje. Nejprve Petrova pochvala s tím, že toto poznání není z těla, (z jeho rozumu) ale z Ducha svatého; a poté, když se Petr nedokáže smířit s představou Kristova utrpení a snaží se Božímu Synu jeho odvěké poslání rozmluvit, ostrá Kristova slova odmítnutí: „Jdi mi z očí, satane!“ Petr, obyčejný smrtelník, byť unášen vztahem lásky ke Kristu, chce zasahovat do díla Boží spásy a prozřetelnosti!

Ježíš má celý život před očima svého Otce – jeho bezvýhradně následuje. A totéž žádá i po svých učednících. Ztratit Krista z očí znamená ztratit směr a smysl života.

Jdi mi z očí! – je překladem původního „Jdi za mne!“, tj. nestav se přede mne, jdi tam, kde je tvé místo – v následování, v přijetí a v podřízení se Boží vůli. Zasahovat do Božích úradků je projevem zlého ducha, odtud to tvrdé pojmenování Petra satanem. Vše, co je proti Bohu, co je v rozporu s Boží vůlí, je dílem zlého ducha. (Je pokušením, kterému tak často podléháme. Je onou snahou brát věci do svých rukou; rozhodovat za druhé a soudit druhé; prosazovat svoji vůli, svoje řešení. A rovněž – soudit samého Boha podle toho, nakolik se nám jeho vůle „hodí do krámu“. Je-li v souladu s naším očekáváním, pak vyznáváme svoji víru a chválíme a velebíme Boha, ale – stačí, když Bůh jedná jinak, než si přejeme my; když se naše představy neztotožňují s Božími, a my stejně, jako satan = Boží protivník, odpůrce, vystupujeme proti Bohu a jednáme v rozporu s jeho vůlí. A to bývá, při naší lidské krátkozrakosti, velmi často. Nevědomky se tak stáváme i my Božími odpůrci a nástroji satanovými – protože jednáme proti Boží vůli.)

Za povšimnutí stojí i další detail: Petr si bere Ježíše stranou. S falešnou starostlivostí mu našeptává, aby zradil své poslání – to je charakteristické pro zlého ducha – potají, za zády přemlouvat, intrikovat. Ježíš jedná právě opačně – veřejně, nahlas pojmenuje utajované skutečnosti a tím jim odnímá moc v tajnosti rozkládat a ničit co je Boží.

Poté, co Ježíš napomene Petra a vykáže mu místo za sebou, ukáže i ostatním učedníkům, co je zapotřebí pro pravdivé a autentické učedníky: „Zavolal si lidi a své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“

Podle Izaiáše, je Hospodinovým služebníkem ten, který: „naslouchá, nezdráhá se, necouvá zpět“.

Kristovým služebníkem je ten, kdo „zapře sám sebe (svoji vůli), vezme svůj kříž (ať má podobu jakoukoli) a následuje Krista“.

Hospodinovu služebníku jsou z lidské strany odplatou poplivané líce a zbičovaná záda.

Kristovu služebníku se od lidí dostane odplatou mnohdy i ztráta pozemského života. Avšak skutečnou a největší odplatou je odplata Kristova: záchrana života věčného! „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“

Opět, jako tolikrát v evangeliích, se setkáváme s Kristovou logikou, která zní tak nelogicky: „kdo si chce život uchovat, zachránit – ztratí ho; kdo jej dobrovolně ztratí, zachrání si ho“. U Krista neplatí zákony a pravidla lidské logiky. On staví naši filosofii a lidské konstrukce na hlavu, vždyť Boží myšlení, Boží LOGOS, je pro nás neproniknutelným tajemstvím. Pro nás je Boží logika těžko pochopitelná, ale to neznamená, že je neplatná. Spočívá v tom, že se v pokoře skloníme před Boží velikostí, že přijmeme jeho pravidla a řád, a zapomeneme na sebe sama. Na své lidské představy a zkušenosti. Že se vzdáme svého sobectví a falešné pýchy. Že se jej budeme snažit následovat v jeho způsobu života a ztotožňovat se s jeho hodnotami. Že se budeme snažit mu být nablízku a učit se jej milovat. To však nepůjde bez toho, že se zřekneme své sebestřednosti. Nesnažme se drát před Ježíše, nesnažme se mu vnucovat své představy. Je to pošetilé. Spíše se snažme s pokorou učedníků jít za ním, no, a protože se takové následování neobejde bez kříže, prosme o sílu a odvahu jej nést.

Jiří Vojtěch Černý