Ztratit svou sebestřednost

Iz 50,5-9

Mk 8,27-35

24. neděle v mezidobí

Pro lepší pochopení dnešního evangelia, kde se Ježíš představí jako Mesiáš – ovšem jako trpící Mesiáš, nám poslouží dnešní prvé čtení. Izaiáš v něm předkládá obraz trpícího Božího služebníka“ (Ebed Jahve), který dobře známe z liturgie Svatého týdne. „Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl zpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mne bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.“ Jak barvitě a výstižně je zde vylíčeno, o 6. století dříve než nastane, Kristovo utrpení při jeho křížové cestě. A v podobném duchu předpovídá Ježíš své utrpení:  „Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen, že bude zabit, ale“ – a toto ale překračuje Izaiášovo proroctví: „po třech dnech vstane z mrtvých.“

My nevíme, jakou reakci zaznamenal po svých slovech prorok Izaiáš, (víme jen to, že byl umlčen mučednickou smrtí), zato evangelium nám reakci učedníků, konkrétně Petrovu, zaznamenává dost věrně: „Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat…“

Co znamená vzít si někoho stranou? Sdělit něco, co nemají ostatní slyšet? Domlouvat, přemlouvat k něčemu, co má být druhým utajeno?

Petr si „bere Ježíše stranou“ a „začne mu to rozmlouvat!“ On, učedník, se snaží manipulovat se svým Mistrem!; služebník chce řídit svého Pána! Jak pošetilé, chtít z lidské vůle změnit Boží úděl Mesiáše. Chudák Petr je přesvědčen, že je nepřijatelné, aby Mesiáš – ten Mesiáš, kterého on právě vyznal, skončil jako oběť lidské zvůle. Ne, to se nesmí stát! Obraz Mesiáše, jak byl celé věky tradován a očekáván, je obrazem vítěze. Božího bojovníka, který nastolí Boží vládu – a jak jinak, než silou, mocí, nejspíš válečným vítězstvím.

Ježíš se nebrání titulu Mesiáše, dokonce tím, že je napomíná, dokonce „přísně napomíná, aby to nikomu neříkali“, se nepřímo ke svému Mesiášství hlásí. A otevírá („mluvil o tom otevřeně) před nimi svoji budoucnost – bude trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona; bude zabit …Hlásí se k údělu Božího služebníka, jak o něm mluvil prorok Izaiáš, a jak jsme mohli slyšet v prvém čtení: „Svá záda jsem vydal těm, kteří mne bili, své líce těm, kteří rvali můj vous, svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou …“ Jak barvité líčení Ježíše odsouzeného veleradou a Pilátem. Jenomže učedníci toto nevědí, a vědět nemohou. Mají před sebou Ježíše, svého Mistra, který už tolikrát svými skutky potvrdil, jakou má moc; který svými slovy dokázal, že je Božím Synem. Stojí před nimi tolik očekávaný Mesiáš – a ten, že má trpět!? Ne, tohle pomyšlení Petr nesnese. On to přeci myslí s Mistrem dobře: „Vzal si Ježíše stranou, a začal mu to rozmlouvat!“  Ježíš nepodlehne tomuto lidskému pokušení, ostře se proti Petrovi ohradí – zatímco on si jej vzal stranou ostatních, Ježíš ho přede všemi pokáral: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Ostrá to slova. „Jdi mi z očí“ – v originálu: „Jdi za mne!“ Nestav se přede mne! Nezastiňuj mne svým, pouze lidským postojem. Tvé lidské přání je pro mne ďábelským pokušením. Chceš mne svést z cesty? Stavíš se proti vůli mého Otce? „Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Před chvílí Ježíš (podle Matoušova evangelia) Petra pochválil: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ a teď ho tak tvrdě pokárá: „Nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Jak ledová sprcha byla tato slova pro Petra. Před chvílí pochvala – zjevil ti to Otec a hned vzápětí pohana – nemáš na mysli věci božské, ale lidské.

To lidské, člověčí, se zdráhá bolesti a utrpení; Boží vůle je jiná. Dosahuje vítězství právě skrze utrpení. Neglorifikuje násilí, ale vnitřní sílu a odvahu utrpení, pro vyšší cíle, pokorně nést. Boží vůle, Boží myšlení, je vždycky jiné, než naše lidské. („Jak vysoko jsou nebesa, než země, tak jsou mé cesty vyšší než cesty vaše, a mé myšlení vyšší, než myšlení vaše…“ Iz 55,8)                                                                                                                                     

Právem Ježíš nazývá Petra satanem – Petr, byť vedený „nejlepšími úmysly“ je podoben satanovi na poušti, když zpochybňoval Ježíšovo Boží synovství: („Jsi-li Syn Boží …“) 

Naštěstí pro nás (a pro Petra), neskončí Ježíš jen u razantního odmítnutí pokušitele, ale zavolá lidi i své učedníky a přidá jim lekci života, která, bude-li správně zvládnuta, povede k životu přesahující pozemský horizont: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! Neboť, kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“

„Kdo chce“ – následovat Ježíše a žít podle evangelia, je záležitostí svobodné vůle, podložené poznáním, že nabízený cíl a dobro, jsou silnější, než obtížnost a náročnost cesty k jeho dosažení.

„Za mnou“ – je důležité koho následujeme. Kolik falešných vůdců a svůdců se podbízí a zavádí nás na cesty do pekel, daleko od Krista, daleko od lásky.

„Zapři sám sebe!“ Kristus, který je „cestou, pravdou a životem“ nenabízí snadnou a lákavou cestu, ale cestu oběti a sebezáporu, mnohdy i utrpení, odmítání a nepochopení. Právě náročnost životních cest a překonávání jejich překážek, jsou znamením Kristovy autenticity.

„Vezmi svůj kříž!“ My se křížům, ať mají jakoukoli podobu, snažíme vyhnout; nepřijímáme je dobrovolně a s láskou, spíše fňukáme, stěžujeme si a propadáme sebelítosti. A to i přes to, že kříž k životu patří, že není nástrojem jakési Boží škodolibosti, ale naopak, nástrojem paradoxní Boží lásky a vykoupení.

„Kdo svůj život pro mne a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“ Pravdivost této, navenek nepochopitelné věty, potvrzují zástupy svatých – mučedníků, vyznavačů, ale i soudobých anonymních světců, kteří žijí svůj, mnohdy opravdu náročný život s Kristem a pro Krista. „Aby člověk mohl mnoho získat, musí mnoho ztratit“, to je jednoduchá logika. A Kristova logika jde ještě dále – je třeba všechno ztratit – své představy, svou sebestřednost, své falešné ideje a zavádějící touhy a plány, abychom byli vyprázdnění pro Krista a jeho terapeutický, byť mnohdy bolestivý, zásah do našeho života.

Vždycky se najdou falešní Petrové, kteří nám budou našeptávat, že se: „nemusíme tolik vydávat, tolik obětovat. Že je třeba přizpůsobit se celku, a nevyčnívat a nedráždit svou jinakostí.“ To jsou slova pokušení; slova, která je třeba odmítnout stejně razantně, jako Ježíš odmítl Petra. 

Jiří Vojtěch Černý