30.07.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být takovými, abychom mohli získat Boží království

Být takovými, abychom mohli získat Boží království

1 Král 3,5.7-12

Mt 13,44-52

17. neděle v mezidobí

Třináctá kapitola Matoušova evangelia, je tvořena podobenstvími o nebeském království – dnes z ní čteme naposledy, a opět nám Ježíš nabízí hned tři podobenství o Božím království. Co mají společného? Boží království je zde přirovnáváno k materii velké hodnoty. Poklad, drahocenná perla, ale i síť plná ryb, představují značnou hodnotu. S poklady se Kristovi posluchači mohli za svého života setkat – bylo praxí zakopávat nabyté hřivny a zlato, aby zůstalo v bezpečí před zloději. (A mohlo se stát, že majitel zemřel dříve, než si stačil své jměníčko užít a pak stačila trocha štěstí pro šťastného nálezce.) Ani vzácná perla, v textu je výslovně řečeno „drahocenná“- nebyla nereálnou skutečností, i s takovou se dalo na trhu potkat, ale koupit ji, stálo celé jmění, takové, že bylo třeba všechno ostatní prodat. A síť plná ryb – mnoho Kristových posluchačů byli rybáři a pro ně znamenala živobytí. Ježíš jako příklad Božího království uvádí úmyslně, ve své době, velké hodnoty. Hodnoty, o které bylo třeba usilovat, pro které bylo třeba mnoho obětovat – v případě pokladu usilovné hledání, v případě perly prodat všechen majetek a síť plná ryb znamenala námahu a únavu celonočního rybolovu. Možno říci ještě jinak: hledat („kdo hledá, nalezne“), všeho se vzdát („kdo kvůli mně neopustí všechno – majetek, rodinu, není mne hoden…“), pracovat, vydat se ze všech svých sil. („můj Otec je stále činný, i já pracuji…“ a pak, „v potu tváře budete jíst svůj chléb…“).   Boží království je opřeno o záruku Kristova slova; Boží království je nám přislíbeno a Bůh nás očekává. A Boží království je už zde, uprostřed nás - všude tam, kde vládne mír a pokoj, nezištná pomoc, vzájemná úcta; bezvýhradná a všeodpouštějící láska; milosrdenství pro každého – to jsou atributy Božího království, které je už mezi námi. Ale je třeba jej hledat, je třeba pro jeho dosažení mnohé obětovat a především na sobě, na zušlechťování svého srdce a charakteru (svého, ne těch druhých) neustále pracovat.

Příklady pro přiblížení Božího království, které jsem použil, nejsou nejspíš (jak už to u příkladů bývá) zcela šťastné. Ale to, jak se kazatel s textem vypořádá, není to hlavní. Hlavní a podstatné je, jak nás zasáhnou Kristova podobenství, zda v nás vzbudí touhu po Božím království, zda v nás roznítí vedle touhy také chuť, sílu a vůli jej dosáhnout. Žádná pozemská hodnota, žádný příměr nemůže přiblížit to, „co lidské oko nevidělo, na lidskou mysl nepřišlo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují!“ Co nám připravil? Boží království. A co je cestou k němu. To nejdůležitější našem životě – láska! Skutečná láska, ne povrchní city, či výron erotiky. Láska, která uchvacuje a zasahuje celého člověka až do morku kostí. Ta, která jej dokáže povznést až k nebi. Ta, která spaluje, hoří a bolí. Ta, která se cele obětuje, která se nedívá na sebe a svůj prospěch. Ta, která je – teď budu citovat svatého Pavla: „shovívavá, dobrosrdečná, která nezávidí, která se nevychloubá, která vše odpouští, vše chápe, všemu věří, která si nezoufá a všechno vydrží…“ Ano, taková je pravá láska, jak nám ji mistrně vykreslil apoštol národů. Ale lásku nelze pouze opěvovat, o lásce nelze jenom mluvit – láska se musí žít! A jen pravá, autentická, obětující se láska, proráží netoliko brány Božího království, ale především brány srdcí těch, kteří jsou kolem nás. Srdcí mnohdy zraněných, otupělých, zatvrzelých.

Kdo tohle pochopí – nakolik to lze pochopit, podobá se králi Šalamounovi v úryvku z prvého čtení. Tam sice není řeč ani o lásce, ani o Božím království – ale o moudrosti. Vždyť Šalamounovi, který se cítí být v úzkých, kterému se rozpadá obrovské království, které vybudoval jeho otec, pod rukama, odpovídá Bůh na jeho volání. Protože se Šalamoun s důvěrou a vroucně modlí k Hospodinu, zjeví se mu ve snu s nabídkou, která by těžko nechala někoho chladným a lhostejným: „Žádej si, co chceš, co bych ti měl dát!“. Co chceš – cokoli chceš!!! A Šalamoun se zachová nanejvýš moudře. Nechce nic z pozemských věcí, netouží po žádném bohatství. Nechce slavná vítězství, nechce žádnou satisfakci, ani smrt nepřátel. Touží po chápavém srdci, po daru moudrého a spravedlivého vládnutí a rozhodování.  Přeje si umět správně rozlišovat dobro a zlo.

Šalamoun si je vědom své lidské nezralosti: „já jsem mladíček a nevím kudy kam“. (Jen na okraj, tomu „mladíčkovi“ bylo už 40 let, nešlo tedy jen o věk, ale o životní a politické zkušenosti.) Šalamoun si je vědom jednak obrovské zodpovědnosti, která z jeho postavení krále a soudce plyne; jednak nedostižnosti ideálu vladaře, jakým byl jeho otec David. Šalamoun je pokorný, Šalamoun je moudrý (což jsou mimochodem vlastnosti, které spolu nerozlučně kráčí ruku v ruce). A Šalamoun je také mužem víry a důvěry v Hospodina svého Boha a dobře ví, že bez Boží pomoci nemůže očekávání svého lidu, ani svého otce, naplnit. Proto prosí o tak neobvyklé dary. Jeho prosba je hodná velkého člověka a velkého panovníka. Je hodná člověka srdce chápavého a milujícího; člověka vědomého si své slabosti a proto moudrého a pokorného! Panovníka, který neprahne po slávě a moci, ale který touží být nástrojem dobra svého lidu. Panovníka, který touží být dobrým králem pro ty, kteří jsou mu svěřeni. Šalamoun byl, krom jiného, tak velikým králem právě proto, že mu panovnická koruna nebyla pro ozdobu jeho hlavy, ale naopak, tížila jej svou odpovědností. (Škoda, že si z něho neberou příklad páni politici, všichni ti, kterým jde jen o jejich dobré bydlo.)

A teď zpátky k podobenství o Božím království. Kdyby nám Bůh dal stejnou nabídku, jako Šalamounovi (odpusťte mi tu troufalost), pak bychom si podle jeho příkladu neměli přát nic menšího, než býti takovými, abychom mohli získat právě Boží království. (Ne, aby nám spadlo bezpracně do klína, to by pro nás nebylo dobře, a to by nám, myslím, ani Bůh nesplnil.) Žít tak, abychom mohli jednou slyšet ono Kristovo: „Služebníku dobrý. V malém jsi byl věrný, ve velkém tě ustanovím. Pojď se radovat se svým Pánem.“ (Všechno zlato národní banky – pokud tam ještě nějaké je; všechna sláva a moc – má-li kdo jakou; se nevyrovná Božímu království.) Inspirací, jak žít, abychom jej dosáhli, nám může být stejně tak dobře prosba Šalamounova, jako Velepíseň lásky od sv. Pavla. A především sám Boží Syn. Neříká snad svým učedníkům: „Cestu kam já jdu, znáte. Já jsem cesta, pravda a život.“ A kam jinam s ním lze dojít, než do jeho, tj. Božího, království.

Jiří Vojtěch Černý 

 
 
Nahoru