Láska je nejdůležitějším kritériem našeho života
Ez 34,11-17
1 Kor 15,20-28
Mt 25,31-46
Ježíše Krista Krále
Dnešní, poslední neděli liturgického roku, začnu takříkajíc z jiného soudku. Nikoli přiblížením biblických textů (ono na ně také dojde), ale zmíněním encykliky, která byla vyhlášena před necelými 100 lety a to papežem Piem XI. Rok 1925, kdy byla vyhlášena, byl nejen 1600. výročím niceského koncilu, který byl pro učení církve přelomovým. Ten rok, a vlastně celé poválečné období, se svět zmítá nejen v hospodářské krizi (pád na burze, nezaměstnanost, poválečné hospodářské ztráty, atd.), ale také v krizi politické (nástup nových totalitních systémů a krize vládnoucích autorit) ale zejména v krizi morální (rozpad základních hodnot a norem; ústup církve z její pozice strážkyně morálky). Není bez zajímavosti poslechnout si slova, jimiž papež charakterizuje tehdejší současnost: „Všude je rozseto símě nesvornosti a mezi národy rozdmýchány plameny nenávisti a sporů; je rozšířena bezuzdná hrabivost, která se nezřídka zakrývá rouškou obecného blaha, lidská společnost je rozvrácena a řítí se do záhuby …“ (Je až smutně zarážející, jak by se tato slova dala téměř bezvýhradně aplikovat i na stav dnešní společnosti…) Papež však nekritizuje, ani nezvedá prapor nějaké církevní revoluce – ale udělá něco zcela jiného. Světu bez autorit, živořícím ve lži a bez lásky, nabídne autoritu Nejvyšší - Ježíše, Syna Božího. Nabídne ho jako Nejvyššího Krále, který vládne ne mocí a silou, ne lží a násilím, ale láskou, odpuštěním, smířením, obětí. Nabídne přesně opačný ideál vládce, než nabízí společnost. A stařičký papež doufá, že svět pochopí. Nejde mu vůbec o nějaký církevní triumfalismus, (jak mu bude podsouváno), ale o službu lásky a oběti. O nastolení vlády Kristovy. Mám za to, že svět jeho úmysl, jeho nabídku vlády práva, spravedlnosti podle Božích zákonů, dosud nepochopil – ale to je můj názor, a já se raději obrátím k textům bible.
V prvém, sz. čtení, jsme naslouchali proroku Ezechielovi. Tomu, který povzbuzoval Izraelity v době babylónského vyhnanství, a který nyní slibuje svému národu DOBRÉHO PASTÝŘE, toho, který shromáždí své rozptýlené stádo, který o ně bude s láskou pečovat, který obváže zraněné, vyhledá ztracené, posílí slabé, dá jim odpočinek a zavede na hojné pastviny…
Ezechielovo proroctví, ostatně jako každé pravé proroctví, je nadčasové. Soudobí posluchači v slíbeném Pastýři spatřovali mocného krále, později vystupuje v postavě onoho pastýře předobraz MESIÁŠE a nakonec, my, novozákonní lidé víme, že oním vytouženým (a nepřijatým) Mesiášem, byl sám Boží Syn, dobrý pastýř svého lidu - JEŽÍŠ.
Ježíš, konkrétně jeho soud nad světem, přesněji Poslední soud, je předmětem zamyšlení sv. Pavla v listu Korinťanům. Jeho úvaha začíná prvním člověkem Adamem, který svým hříchem přinesl lidstvu smrt. Jeho Božským protějškem je Kristus, který svou poslušností Otci a výkupným činem na kříži, přinesl všemu lidu vzkříšení. On v sobě spojil lidskou slabost a nedozírnou velkolepost Božího vládce: „On totiž musí kralovat“ – a jeho Království je královstvím Života, života věčného, v plnosti Božího království.
A nakonec evangelium. Ježíš říká svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj tůn a budou před něj shromážděny všechny národy…“ Všechny národy, to znamená také všichni lidé, kteří zde na zemi od stvoření až po dnešek, žili.
Celá pasáž dnešního evangelia pojednává o tom, co nazýváme Posledním, všeobecným soudem. A Ježíš nám ukazuje, jaká jsou jeho pravidla, jaký je nebeský zákoník.
Obsahuje jen jediný paragraf, jediný zákon, jediné kriterium, a tím je: LÁSKA. Ano, souzeni budeme Nejvyšším soudcem, nejvyšší instancí, proti které už není odvolání. A souzeni budeme všichni. Při Posledním, konečném a definitivním soudu, kde nebude hodnocena vina a trest. To všechno už budeme mít za sebou při svém osobním soudu po své smrti. Při Posledním soudu bude už pouze BUĎ a NEBO. Buď místo po Boží pravici, mezi ovečkami Dobrého pastýře, nebo mezi kozly po Jeho levici. Kozel, ten, který nedbal potřeb druhých, který v sobě nenašel špetku lásky k bližnímu a sám si hrabal na svém písečku nezájmu, lhostejnosti, sobectví a nelásky, bude vyčleněn z Božího stáda pasoucího se na Nebeských pastvinách. Nevyřadí jej nikdo žádným vnějším výnosem, ale vyřadí se sám tím, že nedbal zákona lásky.
Zato ty, které Pán postaví po své pravici, knazve požehnanými a pozve je do svého věčného království, připraveného od stvoření světa; zatímco ty, které odstrčí po levici, nazve „zlořečenými“ a vykáže jim místo ve věčném ohni, ve společenství satanově a zlých andělů.
Nebude to tedy žádná legrace, až bude Pán oddělovat kozly od ovcí a posílat tu napravo, tu nalevo. My nevíme, kdy tento Poslední soud nastane. A není to ani důležité, sám Ježíš říká, že „o tom dni nikdo neví nic“. Koneckonců, my ne někdy, ale už dnes, hrajeme o své místo po Boží pravici nebo levici. Už tady a teď! rozhodujeme o své věčnosti. Kristova slova: „Cokoli jste učinili pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste učinili“, by nás měla vyburcovat. A co víc, donutit sáhnout do svého svědomí. Kolik času, pozornosti péče jsme věnovali těm kolem nás? Co jsme byli ochotni pro druhé obětovat? Čeho se vzdát? Jaké místo zaujímali ti druzí, ti potřební, v našem životě?
Příklady z Matoušova evangelia nám mohou být dobrou pomůckou při našem zpytování svědomí. Církev je mnohem později shrne do tzv. „skutků milosrdenství“. A Ježíš nás opakovaně, nejen v tomto podobenství, ale v mnoha dalších, přímo i mezi řádky, vyzývá stále k témuž. Být milosrdní, otevření pro druhé, vnímaví k jejich potřebám, ochotní jim konkrétně pomáhat, ale i naslouchat jim, sklánět se k nim v jejich slabostech, být s nimi a provázet je v jejich těžkých chvílích jejich života. Je toho tolik, co můžeme pro druhé udělat a je toho tak málo, co děláme. Ale Ježíš, Král a Soudce nebude poměřovat na nějaké to méně, nebo více. On přece říká: „Cokoli jste učinili pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste učinili.“ Cokoli – cokoli jsme udělali – nezištně, ochotně a s láskou. A sv. Jan ve svém evangeliu pro změnu tvrdí: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu.“ Láska je tím nejdůležitějším kritériem našeho života – a také naší věčnosti. Zůstávejme v lásce, nebraňme se jí. Vždyť na ní záleží, zda budeme jednou moci z úst Pána slyšet ona kýžená slova: „Pojďte požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.“ Ano, kéž i nás jednou postaví Pán po své pravici. Větší mety, většího cíle, nemůžeme dosáhnout.
Jiří Vojěch Černý
