17.03.2016, autor: Jan Rybář, kategorie: Zamyšlení

Úbytě duchovního života - III. část

Úbytě duchovního života - III. část
Přepis přednášky, kterou P. Jan Rybář SJ přednesl v roce 2001 na Akademických týdnech

Dalším problémem je neznalost Písma svatého – u nás je dost obecná. Nestačí jen Bibli číst – to ji mohu číst i jako jehovista nebo adventista, mohu ji číst i jako ateista – ale důležitý je právě ten výklad Bible, to vedení – tomu se říká také „magisterium nebo tradice“ to jsou také dvě křídla znalosti Písma svatého.

Mě třeba mrzí, že v mešních kánonech (centrum mše svaté) nebo i v Krédu – tam vlastně to důležité chybí. My se modlíme: „Narodil se z Marie Panny“ a pak bychom měli říct „kázal dobro, po celý život odpouštěl hříšníkům, dával nám naději, za to dal život, ale vstal z mrtvých“.  Piláta bych nechal být, ten tam vůbec nepatří – co má co dělat v našem vyznání víry? Ale že tam chybí to pravé – život Kristův na této zemi – to je vlastně to hlavní. Hlásal dobro, projevoval lásku, odpouštěl hříchy, dal nám naději, za to dal život. To je tak maličko ve 4. kánonu, který málokdy používáme.

Třeba východní liturgie toto velmi dobře zná a na to nezapomíná, že Kristus nás zachránil svým životem, že tady byl. Pan Bůh nechtěl jeho smrt. To je už další debata, to se dotýkáme věcí, které my nemůžeme změnit hned teď. Hned teď se můžeme věnovat, jak jsem jmenoval modlitbě, chudobě, hovoření o Bohu atd., ale tohle už jsou věci dlouhodobé. Tam už musíme studovat, protože nesmíme žít z frází.

Pán Ježíš měl vlastní sen, vlastní důvěru, že ho budou následovat lidé, kteří ho budou brát vážně a s radostí. Jinak bez Krista lidé také sní, mají sny a hledají nějakou hloubku, ale bohužel to nemá tu jistotu, kterou my máme, mohou se dostat na bludné cesty. Pán Ježíš věřil, že se tady může naše země stát nebem už teď za našeho života, protože kde žije člověk s Kristem spojený, tak ten už kolem sebe rozsévá to dobro, krásu, pravdu, lásku, to jsou ty postavy, které chceme např. svatořečit a blahořečit. Oni kolem sebe šíří nebe. To Pán Ježíš věřil: „Přijď království Tvé“ to Ježíš nemyslel jenom na království posmrtné, to jistě myslel na království už na této zemi. Pán Ježíš věřil víc než věříme my. My si myslíme, že se to nikdy nemůže splnit, musíme věřit v to, v co věřil On. A On v to důvěřoval, že to takové bude, protože nám svěřil toto dílo, řekl: „vy jděte, vy učte, vy křtěte“! Je zajímavé, že Ježíš Kristus nemyslel na sebe jako na individuum, jako na něho samého, On hlásal království svého Otce. On řekl „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“ – tím nám dal velikou poctu, protože kdybyste byli na vinici – tam kmen není moc vidět. Kmen je skrytý a to je ta Kristova pokora – taková pokora, která nám chybí.

Dále nám chybí pokora – pokládejte druhé za lepší než jste sami. Nesrovnávat se!

Dále je málo radosti. Lidi plně duchovní a svatí byli plni dobré nálady a humoru. I když trpěli měli jistou dávku humoru. Třeba papež Jan XXIII - byl starý a tlustý a nějaká dáma řekla v cizím jazyce: „to je hrozné, to není vůbec hezké“ – on to slyšel a protože uměl jazyky povídá: „Ale dámo, tady nejste na módní přehlídce“.

Nebo Terezie Najmanová – tekla jí krev z Kristových ran na rukou a na nohou a na čele. Říkali jí – ženská jedna, to jste si vsugerovala, že vám to tak vytrysklo. A ona řekla – tak si zkuste vsugerovat, že jste vůl, jestli vám narostou rohy. Ta měla být už dávno svatá – my pořád svatořečíme mnichy a preláty a poustevníky a zapomněli jsme na ryzí selské lidi, jako byla ona.

I kněz v kostele by mohl učit radosti, sem tam i ten humor v kostele by šlo udělat, nebo aspoň milý obličej. My nejsme žádní kalvíni, abychom měli vybílenou modlitebnu, kde není vůbec nic a měli vážnou kamennou tvář.

Jan Rybář

Přepis přednášky: Věra Horníčková

 
 
Nahoru